Vraťme se zpátky k nám. Nadvědomí, vědomí, podvědomí – to je naše duše. Když tak často používám slovo „vědomí“, podívejme se, co znamená. Použijeme k tomu moji oblíbenou češtinu.
Podstatné jméno vědomí nám napoví jen málo.
Malá odbočka. Podstatná jména nám říkají o samotné podstatě jevů, kterým jsme dali názvy – jména. Tato jména jsou tedy podstatná – jedná se snad o něco, co není dost statné? Silné? Že je to pod...
Zpět k vědomí. Pomůžeme si příslovcem „vědomě“ a už se nám to vyjasňuje. Věď o mě (správně česky tam má být mně, ale význam je stejný:-)). Kdo je to já, které nám přikazuje, abychom o něm věděli? Z nejširšího úhlu pohledu k nám takto promlouvá Všechno. Věď o Všem (a jsi na konci hry). Z užšího úhlu pohledu k nám promlouvá naše duše – věď o mně. Ať tak či tak, důležité pro nás je VĚDĚT. Vědět víc z čehokoli. Vědět a uvědomovat si – tzn. být u vědomí toho. Nezáleží na tom, z jakého oboru shromažďujeme naše vědění (a uvědomování si). Jakákoli činnost, cokoli, co nás zajímá, je součástí Všeho, takže se posuneme dál ve hře. Pokud budeme studovat pečlivě a do hloubky, v nějaké úrovni si uvědomíme (pokud jsme otevření a ne s klapkami na očích), že žádný obor, žádný náš zájem není jen sám o sobě, vše je provázané.
Abychom tedy byli více vědomí, potřebujeme se o sobě dozvědět více informací. Můžeme studovat tělo, ale dostaneme se do bodu, kdy se nám nebude dařit získat více informací o těle, případně je budeme získávat, ale nebudeme jim rozumět. Zjistíme, že tělo netvoří celek člověka, je tu ještě duše. Pojďme se na ní podívat blíže a trochu jinak než v jednom z minulých článků.
To, co si z celé naší duše uvědomujeme, je vědomí. Můžeme ho zvětšit/rozšířit a uvědomovat si více sebe sama. Tímto zvětšením se samozřejmě dostaneme k podvědomí či nadvědomí a tím o kolik zvětšíme své vědomí se nám zmenší podvědomí/nadvědomí, jelikož už nebudou pod či nad, ale budou ve vědomí.
Co ještě víme o duši, krom toho, že ji můžeme rozdělit na podvědomí, vědomí a nadvědomí? Zcela jistě ji také můžeme rozdělit na rozum a cit. K tomu se později vrátím.
Po tomto dvojím dělení duše, všimli jste si něčeho? Rozdělili jsme duši na jevy – podstatná jména – je to sice označení samotného jádra čehosi, ale toto cosi je statické, nehýbe se, je v klidu. Jak se dostaneme k něčemu dynamickému, k pohybu, k dění? Snadno. Použijeme označení děje, což nám v češtině obstarávají slovesa. Děj, konání, činnost – to je velmi důležité. Proč?
Jev a děj tvoří minimálně náš vesmír, možná i celou existenci. Jedno nebo druhé je pouze část a my přece ve hře směřujeme k celku. A mám i důkaz, díky češtině, že děj je důležitý. Jaký?
Je jím sloveso. Lépe řečeno slovesa. Ptáte se která? Pak vám musím říct, že nedáváte pozor :) Nene, nehledejte, jestli jsem se někde dříve o nich zmiňoval. Máme to před očima. Děj je důležitý – slovesa. Pořád nic?
Přiznám se, že myšlenku o důležitosti sloves jsem přijal teprve nedávno. Dalo by se říci, že mne napadla. Ale nebylo by to přesné. Napadení je akt násilí a já mám raději mír. Ale zpátky ke slovesům.
Už víte? Pokud ano, blahopřeji. Pokud stále tápete, sledujte.
Slovesa. Slov esa. Esa slov. Eso = nejvyšší karta = nejmocnější = nejsilnější = nejdůležitější slova. A co je slovo? Výraz, zvuk (tím pádem vibrace), kterým popisujeme existenci. A čeština říká jasně, jaká slova máme: podstatná jména – o nic už byla řeč. Přídavná jména – ty nám upřesňují jevy a děje, podobně jako příslovce. Zájmena – používáme je místo jmen (dáme je za jméno). Číslovky jsou jasné – udávají počet. Slovesa označují děj. Předložky – položí se před slovo, spojky slova spojují. Částice – jinam nezařaditelné části :) Citoslovce – slova citů = city ve slovech.
Slova, která přinášejí dynamiku, jsou slovesa. A když jsou to esa slov, děj (a dynamika) musí mít velký význam. Náhody neexistují.
Původně jsem chtěl napsat, že slovesa jako jediná vnáší do slov dynamiku. Po hlubší úvaze ještě připojím citoslovce. Nemají až tak velkou dynamiku jako slovesa, ale na rozdíl od ostatních druhů slov ji mají. Z čehož lze vyvodit důležitost citů.
Můžeme si duší rozdělit ne na jevy, ale na děje? Duší ví a cítí (rozum a cit). Duše prožívá – je tedy pro žití. Čili abychom se v naší hře dostali ještě dál, kromě vědění potřebujeme i cítit, prociťovat.
2024 ©