Navazujícím projevováním možností vzniká pohyb. Pohyb se vyznačuje rychlostí a ta je pro projevenosti různá.
Je nekonečná škála rychlostí. Rychlost se projevuje směrem a časem. Rychlost se vztahuje k místu. Proto je vesmír tvořen prostorem a časem – nebo jinak – proto vnímáme prostor a čas. Kvůli vybírání. Vybíráním jsme získali prostor a čas. Jelikož je Všechno mysl, i prostor a čas jsou myšlenkami. Jsou to myšlenkové rámce, ve kterých se projevuje okolní svět. Projevené jevy mají různou rychlost a ovlivňují se. Tím patrně dochází k vibracím. Při výběru dochází k vzájemné výměně informací, proto je vše ve vesmíru propojené, souvztažné, vzájemně na sebe navazující. Výměnou informací dochází k ovlivňování. Podobně jako vibrace má i ovlivňování své minimum a maximum. Minimum není nula, neboť už samotnou existencí dochází k ovlivňování. Ovlivňování se úzce vztahuje k výběru a příčině a následku, ale o tom jsem se již zmiňoval v tomto článku.
Jelikož jsou různé rychlosti, jsou i různé kmitočty vibrací. Variant vibrací je nekonečně. Z našeho úhlu pohledu se nekonečno může jevit uzavřeností do/v kruhu. Podobně se dvourozměrným bytostem krychle jeví jako čtverec. Proč by nekonečno mělo být v kruhu? Kruh nemá začátek, ani konec. Teď mám na mysli nekonečno vibrací. Abych to vysvětlil, dám příklad s duhou. Jednou po dešti jsem viděl krásnou duhu. Na některých místech byla ta duha dvojitá. Duha začíná červenou barvou, pak pokračuje žlutou, zelenou, přes modrou k fialové, která se dále mění opět na červenou. Stejně tak vibrace. Říká se, že vše vibruje. Rozdíl je pouze v rychlosti vibrování – v kmitočtu. Nabízí se škála kmitočtů od úplného klidu po snad až nekonečnou rychlost kmitání. Tato nekonečná rychlost může být zároveň oním úplným klidem. Pokud se totiž pohybujeme mezi dvěma body tam a zpět dostatečně rychle, ten, kdo tento pohyb pozoruje, zjistí, že stojíme, jsme v klidu.
Další možnost je, že pokud je Vše neměnné, nepohybuje se, protože pohyb je změna. Když se Všechno nepohybuje, nevibruje a tudíž je v úplném klidu. A další možnost spojuje obě zmiňované. Nekonečnou rychlost i úplný klid. Superpozice. Zároveň vibrovat a zároveň být v klidu, to je pro naši mysl těžko (pokud vůbec) pochopitelné, ale je to možné.
Na internetu jsem viděl část přednášky jednoho kvantového fyzika. Dělal pokus s velmi malým proužkem kovu, který rozvibroval. A podle všech měření tento proužek kovu zároveň kmital a zároveň byl v klidu – dostal se do superpozice.
Avšak to, co je v našem vesmíru se pohybuje – vibruje, a proto to nemůže být všechno. Jakmile se projeví vibrace, zákonitě se projeví minimálně dualita, jelikož vibrace je možná jen mezi (jak to známe my) minimálně dvěma póly. Neexistence jednoho pólu možná nezamezí samotnému pohybu, byl by to ovšem pohyb nevratný. V tomto případě by buď došlo k neustálému posunování zbylého pólu (otázka je, co by ho posunovalo) a pohyb by byl rovněž neustálý (jako v našem vesmíru), ale vše by směřovalo pryč od sebe. Anebo by se zbylý pól neposunoval, zůstal by na své úrovni, ale jakmile by pohyb dosáhl tohoto pólu, ustal by. Ani jednu z těchto variant neprožíváme, nemáme takovou zkušenost. A jelikož nemáme zkušenost ani s více než dvěma póly, můžeme říct, že žijeme v duálním vesmíru. Všechny vesmíry duální být nemusí, ten náš však rozhodně je. Nebo přesněji, my ho tak vnímáme.
2025 ©