Přitvrdím. Tak pozor, ať to ustojíte.
Máme tu duši, která se stále rodí a umírá, rodí a umírá. Proč? Aby se učila a zdokonalovala? Ne! Nemá jak!
Všechno je všude. Pamatujete? Vše je propojené. Všechno je jedno. Tím pádem má duše přístup ke všem informacím, zážitkům, možnostem, vědomostem. Duše ví vše. Proto se nemá co učit.
A zdokonalování je nesmysl. Když je něco dokonalé, nemůže se to ještě zlepšovat, protože to dosáhlo maxima. Stejně jako kruh nemůže být kulatější a přímka rovnější. Všechno je dokonalé. Nemůže se nijak zlepšit, není jak, není kam. Jelikož je Všechno dokonalé, každá součást Všeho je rovněž dokonalá. Jsme dokonalí. Všichni.
Pokud duše vnímá Vše a najednou, samu sebe vnímá v jednotě se Vším, je Vším a nepotřebuje se rodit a prožívat. Pokud duše vnímá jen něco, bude se rodit, prožívat, umírat a znovu se rodit. Proč by duše vnímala jen něco a ne Vše? Jediné, co mi přijde logické je, že chce. Že se tak rozhodne. A proč by se tak rozhodla? Jediná smysluplná odpověď je HRA. Že si chce hrát.
Všichni víme vše, ale protože jsme se rozhodli hrát si tuhle hru, nevnímáme vše, zapomněli jsme. Kterou hru hrajeme? Každý jakou chce – život, vývoj, kariéra, výchova dětí, smrt – je to hra.
Všechno si nemůže hrát, protože je vším zároveň a to není žádná hra. Při hře si rozdělíte úlohy. Třeba při hře na babu nemůžete mít zároveň babu a zároveň utíkat. To si nezahrajete. Nemůžete být vším. Musí být někdo, kdo „ji má“ a někdo, kdo utíká. Kdo bude kdo záleží na dohodě. Dohoda je o svobodné vůli. Pokud k dohodě ze svobodné vůle nedojde (nikdo nechce mít babu), hra se nehraje (dokud se nenajde někdo, kdo mít babu chce). Hra není o dobru a zlu, o učení a zlepšování, je o hraní.
Teď přijde první přitvrzení. Z těchto dvou důvodů (není se co učit, je to hra) si myslím, že karma je jen iluze. Karma je jen taková hra, není doopravdy. Když se nám bude chtít, můžeme kdykoli s hraním hry karma přestat. Potřebujeme si to „jen“ plně uvědomit, že to je hra. Říká se tomu osvícení.
A ještě jeden důvod, proč je karma jen jako. Je totiž založená na čase, o kterém víme, že je iluzí. A podle mě, když je něco založeno na iluzi, je to také iluzí. Ačkoli nám se to může zdát reálné, není, nebojte. Je to jen hra, kterou dobrovolně hrajeme. Otázka je, jak moc vědomě ji hrajeme. Čím vědoměji hrajeme, tím víc víme, že až budeme chtít, můžeme s tím „seknout“. A víme jak.
A čím méně vědomě hrajeme, tím víc jsme do hry pohrouženi, jsme hrou pohlceni a tím déle budeme „pařit“.
A pozor, druhé a největší přitvrzení. Není žádný důvod být „hodní“. Stejně tak není žádný důvod být „zlí“. Nebudete totiž nijak potrestáni, nesklouznete zpátky ve svém „vývoji“. A ani nebudete odměněni a neposunete se vpřed. ALE! Doufám, že to ustojíte, že nezačnete krást, lhát, zabíjet, rabovat a dělat podobné skutky. Proč? Protože jsme pohlceni hrou a přestat hrát je tím těžší, čím víc jsme do hry pohrouženi. Znáte to asi všichni a je jedno z jaké hry. A proč se tedy chovat tak nebo onak? Kvůli pravidlům hry, o kterých se zmíním později.
Proč se nám tedy předkládá, že po smrti nás čeká nebe, peklo, případně očistec anebo že se stále točíme v kole karmy či případně, že není nic? Jsme vystrašováni. Ať už kvůli tomu, aby vystrašující nad námi měl moc anebo proto, aby se tu udržela nějaká disciplína a morálka. Vystrašující se nás bojí a nedůvěřuje nám. Jelikož kdybychom se dozvěděli, že jsme ve hře, svět by vypadal úplně jinak. Nadvláda strachu by skončila. A ta nedůvěra? Bojí se chaosu, nevěří nám, že bychom žili v harmonii.
Jaký je tedy smysl života? Zahrát si hru s názvem „život člověka“ a hrát ji tak, aby uspokojila a bavila hrajícího. Jelikož jsme zapomněli, abychom mohli hrát, cílem je vzpomenout si, abychom mohli přestat, když se nám bude chtít.
2024 ©